Pomalá rychlost

Vážení...

...nevěřila bych, co všechno se může během tak krátké doby, jakou jsou prázdniny, odehrát a rozvinout.

Nepřispívala jsem na blog, ale ne proto, že by se mi nechtělo, ale proto, že zkrátka jsem chvíli na článek během večera nenaškrábala (i teď jsou dvě ráno a já konečně dopsala poslední pracovní mail), nebo jsem si užívala manžela (protože viz dále).

Fotky jsou stažené z Pinterestu.

Už pár dní cítím, jak končí léto a těším se na podzim. A tak mám chuť i trochu rekapitulovat, protože léto bylo vážně full co se týče uvědomění.

A co že mi to docházelo?

• síla vůle rozhodnutí

Jakmile se pro něco rozhodneme - protože to třeba není přesně do puntíku tak, jak jsem si předtím představovali - tak nemá smysl přemýšlet nad tím, jaké by to bylo "lepší", kdybychom se rozhodli jinak. A trápit se tím imaginárním neštěstím. Došlo mi, že vědomé přijetí života takového jaký je, je velký zdroj energie.

Jsem duší bohém, ledabyle učesaná, svobodná divo-ženka. Nejradši bych lezla na stromy, houpala se na hrazdě, drandila na kolobrndě s Píďou na zádech a plavala s ním každý týden v jiné mořské zátoce a jen nahá. Ale v dnešním světě, pokud chci mít skutečný domov tam, kde jsem ráda, to pro mě aktuálně znamená uvázat se hypotékou a být v důvěře, že má křídla budou dostatečně silná, aby mě to  vědomí tvoření stabilního domova naopak povznášelo.

Nemá smysl se trápit tím, že budu usazená, přestože moje duše volá po kočovném životě. Lepší je věřit, že jsem natolik schopná si takový život, který kombinuje rodinnou pohodu a dlouhodobé cestování, jednou (co nejdřív! ne až v důchodu) uskutečnit.

• na vztahu se musí pracovat oboustranně

Zpětně vidím jak nás od narození syna kradmo provázela vtíravá partnerská krize. Do toho hlavní sezona v podnikání a odcizování z nedostatku pozornosti (navzdory velké snaze se tomu vyhnout) klepe na dveře. Cítila jsem to. Řešila jsem to.

Byl to čas, kdy jsem hodně pracovala na sobě a Ondra také na sobě. To mě přivádí na myšlenku, zda lze i v takové chvíli, kdy jsme pohrouženi do sebe, pracovat zároveň i na partnerství? Nebo je nad naše individuální a společné síly to skloubit? To je asi na samostatný článek...

Co jsem ale chtěla říct je to, že ano, za problémy ve vztahu většinou můžou oba dva, ale mnohem podstatnější je, že problém se vyřeší pouze a plně jen tehdy, když zase oba dva opravdicky stojí o to jej vyřešit.

Pyšně musím dodat, že ačkoliv to byl chvílema boj dvou rozzuřených goril, zvládli jsme to na jedničku.

Uvědomila jsem si, že když je mé téma nevěra (už velmi, velmi dlouho) a rozdávání se druhým na svůj úkor, a chci ten řetězec událostí konečně přetrhout, musím se začít chovat jinak a ne zase jen vyčkávat jako zaražená srnka až ji sejme auto.

Je to jako puzzle, já mám nevěru a nedostatečnou sebelásku a protějšek má zase svá témata, které do těch mých pasuje. A tím, že jsme spolu a zapadá to do sebe, máme jedinečnou příležitost to jednou pro vždy oba vyřešit.

Rozhodla jsem se tedy už nebýt tou srnkou a vyrazila jsem s tvrdým čelem ihned kupředu. A? Získala jsem! Nastavila jsem nové hranice. Prolomila jsem svůj led bezpečí, kdy jsem dřív ze strachu jen jako chudinka doufala, že už se to nestane. Tím se změnil směr rozjetého vlaku a nejede do srážky, ale opět projíždí klidnou, harmonickou a pravdivou krajinou.

Promiňte mi tolik metafor, nějak mi to tu samo hází :-D

• nové "já"

Učím se stanovovat si nové hranice (viz výše, žeano). Opouštím ty staré, které do mě zasadila výchova a okolí a vědomě rozebírám možnosti a tvořím si ty nové přesně takové, jaké chci já sama mít.

Už tedy nebudu dále přemýšlet, jak by to udělala moje půdodní rodina a co si můžu dovolit myslet. Už se budu ptát jen sama sebe a vztahovat vše ke své rodině. Už nechci dělat ty samé věci, které mě rozčilují jako třeba nechávat vše na poslední chvíli (např. typické obdarovávání když jdeme na návštěvu nebo oslavu. Chci to mít dle sebe do detailu připravené v klidu dostatečně předem, ne balit právě koupený kompromis v autě). Chci s trpělivostí budovat značku a ne se nechat brzdit okolím. 

Nedávno jsem někde četla, myslím, že to bylo v nové knížce Jardy Duška Tvarytmy, hezkou poučku: co se vám na sobě nelíbí, o tom mluvte v minulém čase. Co se vám líbí a co chcete nově, mluvte v přítomném čase. Jsem rozhodnutá se naučit tak mluvit.

Přijímám odpovědnost. To bylo na čase...

No, co vám budu povídat, bylo to pafí léto na entou. Ale dobry :-)

S láskou, paf.