Instantní není konstantní

Myslím na to už od pondělí. Středeční článek... Pořád tlačím před sebou tu hordu úkolů, které mají stále přednost, ale říkám si "já to dotlačím! A ten článek napíšu!" Tuším, že to nezvládnu, ale stále tlačím. Mám na výběr, buď ho opravdu napíšu a půjdu spát ještě později než už takhle, kdy chodím pravidelně po jedné ráno; nebo to "vzdám", pustím. Tělo mi dalo jasně najevo, jak mám dilema vyřešit...

Jak jsem tu už několikrát psala, prochází naše pidirodinka transformačním obdobím jako kjáva. A možná už prošla, když to nyní vidíme. :)) nicméně, čištění jde pěkně zgruntu. Došlo teď na čištění těla.

S tím jak odchází sra*ky, vlévá se do nás nová energie. A my, teď respektive já:), namísto abych si ji korigovala a využila ji pro teď, chci jí "zpětně" vložit do těch povinností, co jsem během dní virózy promeškala. Tak je to ale špatně, dává mi tělo opět podruhé jasně najevo. A mně znovu a zase dochází, jak se lekce vrací, když jsme nepoučitelní...

Takže jsem si nastolila klid. Ne jen ten instantní, ale opravdu klidnější mé vnitřní prožívání.

Venku se to promítlo teď tak, že jsem z mých tří plánovaných cest (Praha, Žďár n.S., Ústí n.L.) nakonec neuskutečnila ani jednu. Píďa rozumí a spolupracuje. Stále mě překvapuje, že mě překvapuje moudrost dětí...

Odpoledne pravidelně v kolem 15h se zachumláme spolu do weggetu a spíme jak dva špalci. Koma lepší jak v noci. Cítím, jak se navracíme k životu. Zpomaluji. Přijímám své věčné téma. Zjednodušíme-li si život, je najednou vše tak jasné! 

A tak mám výčitky, že jsem nesplnila středu (vnitřní dítě plakalo "zlobivá holčička, nespolehlivá, nesplnila úkol"), ale jsem k sobě milosrdná. Já i blog, vše bude šlapat, když mi to bude plynout samo. Však to znáte. A tak mám další lekci v tom být na sebe důsledná, mít disciplínu, ale ne na úkor svého zdraví a štěstí rodiny. Na to je ten život tady s těmi mými milovanými moc krátký.

Tak se nezlobte, pochopte, a to i sami sebe, třeba ;-) Buďte milosrdní.

Děkuji.

Eliška.